Pod svícnem nejslavnějších skladeb se skrývají promyšlené hudební klenoty

V roce 1891 oslavil Antonín Dvořák 50. narozeniny a měl před sebou vrchol své kariéry, jak pracovní, tak hudební. Měl se brzy stát ředitelem Americké národní hudební konzervatoře v New Yorku, poté co získal značný věhlas během svého působení v Anglii. Měl před sebou také kompozici svých nejznámějších děl, ačkoli už proslul např. Slovanskými tanci, Stabat mater, Requiem a 7. a 8. symfonií. Jedny z posledních skladeb, které před odplutím do Ameriky dokončil, byla zvláštní trilogie koncertních overtur V přírodě, Karneval a Othello. Ač méně známé, zaujala mě myšlenka jejich celkové koncepce a způsob volného sjednocení trilogie společným hudebním tématem.

Původní Dvořákův záměr byl vydat tři skladby pod jednou hlavičkou s názvem Příroda, život a láska, a společným opusovým číslem, ale pod tlakem od vydavatele Simrocka byly vydány jako Op. 91, 92 a 93 a i proto jsou známy spíše jako samostatné skladby. Prostřední z nich, Karneval, bývá hrána nejčastěji, zatímco zbylé dvě poněkud zapadají. Což je, vzhledem k Dvořákově původní koncepci, škoda. Mě osobně k psaní tohoto textu motivovala orchestrální zkušenost s poslední částí, Othello, a otázky které jsem si kladl k smyslu existence této skladby (proč vůbec zrovna Othello?). Nutno podotknout, že jednotícím prvkem je ale především první z overtur, V přírodě. Jak to tedy přesně s tou koncepcí bylo?

V přírodě (překládáno jako In Nature’s Realm, V království přírody) vyjadřuje Přírodu, a je pastorální hudbou popisující pocity přítomnosti v letní přírodní krajině. Karneval je pompézní vír hudební radosti, a vyjadřuje Život, myšleno lidský život, zpodobněný představou karnevalového průvodu plného veselí. A Othello… vyjadřuje Lásku, myšleno romantickou lásku mezi dvěma lidmi. Dává vám to smysl? Je to na první pohled dost nečekaná volba. Není to radostný nebo zamilovaný pohled na lásku, ale láska zničená sžíravým plamenem žárlivosti. Dvořák sám to popisuje jako “přírodu samu, její svobodné přijetí, a její znetvoření” (v originále je v Dvořákově životopise od O. Šourka “přírodu samu, její klad i zrůdu”). Tmel který spojuje tři části do jednoho celku jsou reprízy hlavního hudebního tématu z V přírodě v Karnevalu i v Othellovi: V Karnevalu jej zrychleně zahraje Dvořákův trademarkový hřejivý hlas anglického rohu, v Othellovi je motivu hudebně jakoby ublíženo, je modulován tak, že je z části převeden do mollové tóniny, zčásti zpět do durového, téměř tázavého oblouku. Navíc se pak opakuje znovu ve vyloženě temné podobě.

Je tedy evidentní, že Dvořák se nám snažil přiblížit představu, ve které je příroda idylická, lidský život plný radosti a veselí, z čehož je ale vydělena láska jako distorze obrazu přírody. Není to jen obraz hřejivé romantiky, ale lásky jako destruktivní síly, neoddělitelné od žárlivosti, pocitu zrady, ztráty a zkažení toho, co dřív bylo krásné. Myslím že u padesátiletého muže tento způsob popisu lásky, bez jakékoli ironie, ve skutečnosti dává dokonalý smysl. Vzpomínky na první lásky nelze oddělit od pocitů odmítnutí, žárlivosti, zrady a bolesti, a tak vlastně nemusí vůbec jít o příjemné vzpomínání. Jakákoli pozitivní vzpomínka může být zakalena tím, jak je spojena s některým z těchto negativních pocitů. Troufám si říct, že to jakémkoli vyšším než telecím věku může být převažující jev, jen si to mnoho z nás raději nechá pro sebe. Dvořák měl tu výhodu, že měl obrovský talent a schopnost takovéto pocity sdělit skrz hudbu. Jeho popis skladby Othello byl: "pocity člověka v moci intenzivní lásky poskvrněné žárlivostí”.

Shakespearův Othello zde slouží jako obecně známý kulturní odkaz, skrz který může tyto pocity sdělit hudebnímu publiku. Je při tom poměrně popisný a drží se děje hry, do originální partitury si dokonce zapsal jedenáct poznámek, které že toto jsou paralely s momenty v dramatu. Dvořák zde podle muzikologů jde s názorností tak daleko, že cituje Wagnerovo téma magického spánku z Valkýry (usínající Desdemona) i své vlastní Requiem (předznamenávající její osud). Nejzřejmější je ale část s zlověstně varujícími flétnami, tichými údery činelů a lesními rohy tlumenými dusítkem, reprízující děsivě modulované téma z V přírodě, které jakoby vykreslují Othella plížícího se k Desdemonině ložnici, následovaný vypjatou bodavou křičivou částí. V závěru se pak vypjatá gradace i znetvořené téma z V přírodě vrací, tentokrát značící Othellovu sebevraždu po zjištění, že byl obelhán a ke svému činu doveden lží. Tahle část obsahuje mojí oblíbenou kombinaci melodie nesené basovou sekcí, doprovázenou repetovanými tóny dřevěných dechů.

Nelze si odpustit spekulace, jestli náhodou nejde spojit nápad na zpodobnění lásky zrovna přes takové negativní obrazy s nějakými Dvořákovými osobními zkušenostmi, o kterých bychom mohli něco vědět. Kupodivu, přesto že Dvořák byl poměrně uzavřený člověk, nějaké citlivé bulvární informace jsou dobře známy. A to paradoxně i proto, že je na sebe Dvořák tak trochu sám prásknul, i když primárně skrz hudbu.

V 60. letech se Dvořák zamiloval do své studentky Josefíny Čermákové, která mu ale dala košem… respektive, zdá se že ve skutečnosti Dvořák jen sondoval terén a došel k závěru, že to nemá smysl. Krom toho na tom tehdy nebyl finančně nejlépe, a Josefína se následně vdala za hraběte Kounice. Dvořák si následně vzal za ženu Josefíninu mladší sestru Annu, a se svou švagrovou zůstával nadále v kontaktu, protože Dvořákovi s Kounicovými sdíleli letní sídlo. To že jeho city k Josefíně přetrvávaly na sebe prásknul krátce po Othellovi při komponování slavného Koncertu pro cello a orchestr h moll. Při práci na 2. větě ho zastihl dopis, ve kterém se dověděl, že Josefína je nemocná a umírá. 2. věta je zpočátku klidná pastorální skladba s mírnou, vlídnou melodií, v jednu chvíli ale přichází “blesk z čistého nebe”, mračna se zatáhnou a orchestr ve forte zahraje tragický motiv, po kterém od sóla následuje tentokrát smutně znějící vedlejší téma, které si Dvořák vypůjčil sám od sebe. Jde o jeho skladbu Lasst mich allein ze Čtyř písní, op. 82, což byla zároveň Josefínina oblíbená píseň. Dvořák navíc po Josefínině smrti provedl další revizi, tentokrát v závěru třetí věty tohoto koncertu. To je poněkud extenzivní pocta pro švagrovou, že. K objasnění těchto skutečností přispěl jeho zeť Josef Suk, který mohl mít klíčovou informaci od své ženy a ta zase od své matky Anny Dvořákové.

Je dost možné, že tohle vše není ta hlavní motivace k sdělení, které se Dvořák snažil vyjádřit Othellem, mohlo to být něco dávnějšího, ale kdo ví. Podstatné je, že z frustrací jako jsou tyto se rodí i vysoce kvalitní umčo.

Krátce po Othellovi následuje op. 95, což je Symfonie č. 9 e moll “Novosvětská”, a když po jejím šestsetpadesátém poslechu nacvičujete Othella, zdá se vám to celé nějaké povědomé. Úvodní něžné piano smyčců s dusítky připomíná Largo z Novosvětské, gradace před hlavní svižnou melodií zní jako přechod z Adagia na Allegro molto v první větě Novosvětské, a závěrečná “sebevražedná” staccata přecházejí v závěr, který zní podobně jako monumentální zakončení 1. i 4. věty Novosvětské. Je vidět, že Othello i Novosvětská byly takříkajíc uvařeny ve stejném kotlíku.