Přemýšleli jste někdy o tom, co za záhady se skrývá za poslední skladbou Wolfganga Amadea Mozarta, Requiem v d moll, K. 626?

Mnoho lidí zcela logicky fascinovala její pohnutá historie, dokonce ji to dostalo i do hollywoodského velkofilmu. Film Amadeus Miloše Formana popisuje průběh kompozice Requiem, jako by byl příčinou Mozartovy smrti. Bohužel si u toho značně vymýšlí, a to vlivem scénáristy-muzikologa s poněkud volným přístupem k líčení historických skutečností, Zdeňka Mahlera. Ten učinil komerčně úspěšné, ale morálně lehce diskutabilní rozhodnutí stavět životopisný film o potrhlém géniovi na historkách o jeho rivalitě se Salierim, a film dokonce Salieriho nepřímo viní z Mozartovy smrti.

Mozart a Salieri ale ve skutečnosti nebyli nepřátelé, pravda je, že v době jejich působení panovala silná rivalita mezi italskou a německou hudební školou. Film má pravdu v tom, že Requiem bylo objednáno anonymně. Hrabě von Walsegg byl skutečný zadavatel objednávky, nikoliv Salieri v masce. Hrabě to tehdy občas dělal, a pak buď předstíral že skladby složil sám, nebo nechával hosty hádat kdo je pravým skladatelem. V případě Requiem chtěl, aby bylo dokončené pro provedení v únoru 1792. Mozart se ale vlivem vytížení a selhávajícího zdraví dostal do obrovského skluzu. Film má pravdu i v tom, že byl velmi vytížen kompozicí Kouzelné flétny, a pak také klarinetovým koncertem a hudbou k otevření zednářského chrámu. Byl pod velkým stresem, ale hrabě von Walsegg nabídl polovinu částky předem.

Jsou doklady, že Mozartovi při skládání Requiem a pod vlivem bortícího se zdraví začalo poněkud hrabat, velmi ho to pohltilo. Je doloženo že prohlašoval, že si myslí že byl otráven a že Requiem ve skutečnosti píše pro sebe. Ve skutečnosti trpěl s největší pravděpodobností revmatickou horečkou, což je autoimunitní onemocnění vyvolané předcházející přechozenou infekcí streptokoky.

V Amadeovi je scéna, kdy Salieri pomáhá psát Mozartovi části Requiem ve fázi, kdy toho už není fyzicky schopen, ale to se nikdy zcela jistě nestalo. Co se ale stalo je, že nacvičoval sólové party s pomocí přátel, a do skladby zanášel instrukce, jak skladbu dokončit. Jedním z těchto přátel byl Mozartův student Franz Xavier Süssmayr.

5. prosince 1791, tedy krátce před deadlinem, Mozart zemřel a jeho žena Constanze nutně potřebovala peníze přislíbené za Requiem. Neudělala to však tak jak naznačuje Formanův a Mahlerův filmový blábol (ukazováním cecků Salierimu), ale rozhodla se zařídit, aby bylo Requiem dokončeno. Nejprve to zkoušela u Josepha Eyblera, který to chvíli zkoušel, část orchestrace doplnil, ale následně to z nějakého důvodu vzdal. Následně se obrátila na Süssmayra. Ten brzy zjistil, proč to Eybler vzdal.

Mozart dokončil pouze úvodní část Introitus. Zbytek obsahoval převážně jen vokální party a závěrečné “povinné” části Sanctus, Benedictus a Agnus Dei bylo potřeba složit zcela od základů. Experti mají určité legračně znějící pochyby o tom, jak moc byl Süssmayr kompetentní člověk pro tuto práci. Sanctus totiž například nese určité znaky jeho rukopisu, ale působí zcela řádově kvalitněji. Zda ho k tomu vybičovaly předcházející dodělávky v Requiem, zda měl k dispozici něco navíc než o čem dosud víme, nebo jak je to zkrátka možné, se jen tak nedozvíme, tvrzení Süssmayra a paní Constanze jsou prakticky jedinými vodítky a oba měli určité motivace pro to co tvrdili - Constanze musela Requiem vydávat za Mozartovo dílo, aby dostala zaplaceno, a Süssmayr potřeboval propagovat svůj podíl na tomto díle pro svůj osobní prospěch. Zábavné je, že ještě v roce 1791 napsal Mozart v dopise o Süssmayrovi, že je tupec, “Arschkriecher” a přirovnal jeho komponování ke “kachně letící v bouři”.

Requiem je dílo zcela výjimečné instrumentací, je krajně nezvyklá nejen pro Mozarta, ale i pro období ve kterém byl složen. Housle (I & II), violy, basso continuo (tj. v tomto případě cella, kontrabasy a doprovodné varhany), to je vcelku obvyklé. Dechová sekce je ale naprosto vychýlená: kromě dvou trumpet a dvou fagotů jsou napsané už jen dva basetové rohy a tři pozouny. Což je bizarní, zcela chybí flétny a hoboje. Pozouny jsou na tuto dobu ještě krajně nezvyklý nástroj. Basetový roh je nástroj, se kterým se ve vážné hudbě prakticky nesetkáte. V podstatě se jedná o nástroj který je v půli cesty mezi běžným klarinetem a basklarinetem. Zároveň má trochu podobný rozsah jako altový klarinet, ale jiný tembr. No, nebudu předstírat že se vyznám v klarinetové rodině nástrojů: je to takový jinak znějící klarinet co má narozdíl od klarinetu dole ozvučník který směřuje nahoru, a to asi ne zcela nutně. Rozhodně to není žádný roh, podobně jako anglický roh. Navíc, přestože to není nástroj který by měl těžiště v horní polovině tónových výšek, plní tu roli vrchního dechu. Vzhledem k tomu že je dost neobvyklé a finančně náročné něco takového vlastnit, v mnoha orchestrech se místo něj používá běžný klarinet, který přeci jen pokrývá zásadní většinu jeho rozsahu v rámci této skladby. Každopádně opravdu zajímavá volba od Mozarta. 

Introitus je jediná část, kterou Mozart skutečně kompletně zkomponoval. Je to poměrně masivní kus kompozice pro sbor a orchestr, a jedna z dobře známých melodií. Ostatně, uslyšíme ji ve skladbě dvakrát. Ale nepředbíhejme. Následuje Kyrie, část ke které Mozart složil pouze vokální party. Kolem této části se vážou některé legendy. V originální partituře od Mozarta se totiž vyskytuje notopis neznámého třetího autora. Franz Jakob Freystädtler byl podle dlouho uznávané teorie vepsat svou instrumentaci přímo do Mozartových not v části, kam v jiném čase psal také Süssmayr jinou část (dechové) orchestrace. To je ale dnes zpochybňováno. Süssmayrova orchestrace Kyrie bývá některými kritizována za neohrabanost a přílišnou plnost doprovodu sborové fugy. Jedná se každopádně o náročnou část pro smyčce. 

Následuje část Dies irae, dramaticky vroucí orchestr a sbor. Opět náročný smyčcový part, pro mě osobně takřka nehratelný. Naštěstí dostatečně zaniká ve varu zbytku orchestru a vypjatého sboru. Zde Süssmayr například přidal charakteristické výrazné repetované tóny trumpet, nicméně náročný smyčcový základ je zde Mozartův a Eyblerův.

V Tuba mirum přichází velký moment prvního pozounu. Zde je vhodné podotknout, že “Tuba” je v tomto kontextu v latině výraz pro trumpetu, v dnešní době si ji v mnoha jazycích spojujeme s nástrojem tubou, který v Mozartově době ještě neexistoval. Slyšel jsem tvrzení, že v němčině byl tento výraz spojený i s pozounem (jinak zpravidla “die Posaune”), ale nejsem si zcela jistý zda tomu lze věřit. Zde je Mozart autorem nejen hudby pro sbor, ale i části orchestrace. Stejně tak tomu je v majestátní části Rex tremendae a v Recordare, klidu před bouří.

Confutatis maledictis má ve Formanově Amadeovi nejvýraznější prezenci - je to ta část, kterou ach tak geniální Mozart diktuje naprosto nechápajícímu a nestíhajícímu Salierimu. Přestože je to naprosto blatantní fikce (Mozart tuto část téměř neorchestroval, zbyl po něm jen krátký úsek základu basso continuo, zbytek je Süssmayrova práce), je alespoň zajímavé poslechnout si ve velkém americkém filmu tak působivý rozbor skladby. To co v úvodu skladby slyšíte z orchestru je především ostinato smyčců doplněné o dramatické údery žesťů s tympány. Je fascinující uvědomit si, že pokud se skutečně někde neskrývaly nějaké tajné instrukce pro dokončení, je finální podoba téhle fenomenální části dílem Süssmayra, kachny letící v bouři. Tuhle bouři vybral lépe než Rampa McKvak.

Dramatická část Confutatis ale v závěru nasazuje klidnější, smířlivý tón, a předznamenává něco jako The Hit Single z tohoto vrcholného alba. Lacrimosa - alespoň já ji jako největší hit vnímám. Zde Mozart napsal jen prvních 8 taktů orchestrálního partu a vokální část, ale pro Süssmayra to byla dostatečná instrukce jak dílo dokončit. 

Respektive ne. Po několika posleších vás může závěrečné “Amen” začít trochu dráždit. Působí to jako amatérský konec tak dobře zkalibrovaného díla. Tady jako kdyby kachna tu bouři až zas tak dobře nevybrala.

V 60. letech 20. století byl nalezen fragment fugy s motivem “Amen”, a někteří muzikologové uvěřili, že by mohl patřit do Mozartova Requiem, jiní zase, že ve skutečnosti patří do jiné nedokončené Mozartovy mše, například do té, do níž patří dílo Kyrie (K. 341). Robert Levin se ve své vlastní verzi dokončení Mozartova Requiem rozhodl tuto fugu použít v závěru Lacrimosy a zda je tato verze lepší než Süssmayrovo dokončení můžete posoudit třeba zde.

Vokální části Offertoria jsou stále ještě Mozartovým dílem. V nich lze ocenit dramatičnost, se kterou nutí sbor prožívat obsah samotného textu, kde ve verši “libera animas omnium fidelium defunctorum de poenis inferni et de profundo lacu” sboristky zaúpí nečekaně vysokým tónem při slově “poenis” (trest, ale také bolest) a pak sestoupí do hlubokých tónů při “profundo lacu” (hlubokých propastí). Po chvilce zase v “Libera eas de ore leonis” slyšíme při “ore leonis” (lví tlamy) ukázkový dramatický vrchol v tenorech, a v “ne absorbeat eas Tartarus, ne cadant in obscurum” dramatický vrchol při “Tartarus” (peklo) a pád do hlubokých tónů při “cadant in obscurum” (upadnout do temnot). Taková míra názornosti je něco, čemu se skladatelé zpravidla bránili i v post-mozartovské hudbě, ale tady Mozart tu potřebu cítil. Offertorium je pak zakončené jedním dramatickým a jedním majestátním motivem fugy při slovech “...repraesentet eas in lucem sanctam, quam olim Abrahae promisisti et semini ejus” (...uvede je do svatého světla, které jsi přislíbil Abrahámovi a jeho potomstvu), jako kdyby si Mozart při skládání říkal, že ještě tohle, a teď už to může zabalit.

Jenže tak to nebylo. Mozart nezemřel vyloženě při komponování requiem. Zemřel po několika dnech strašného utrpení, protože žil v dobách před moderní medicínou. Než zemřel, uplynulo ještě nějaké množství času, kdy nemohl komponovat. Kdo ví, třeba se mu hlavou honily nápady jak toto dílo dokončit, to se ale nikdy nedovíme.

Ať tak či onak, Mozart stihnul složit ještě vokální část jedné poslední části, Hostias. Je to zpočátku klidná část, a tato klidná část na slova “Fac eas, Domine, de morte transire ad vitam” (nech je, Pane, přejít ze smrti do života) jsou patrně poslední noty, které Mozart napsal. Na pravé straně nekončené partitury už je napsán jen pokyn “Quam olim Da Capo” v horní a střední části pravé strany, a do pravého spodního rohu Mozart napsal ještě jedno “Quam olim d: C”, což bylo a je chápáno jako poslední věc, kterou Mozart před smrtí napsal. Na Bruselském Expu 1958 byl tento list vystaven, a někdo neznámý si pravý dolní roh utrhl a ukradl a dodnes nebyl nalezen ani fragment, ani viník. 

Pokyn je jasný: zopakovat fugy s “Quam olim Abrahae promisisti et semini ejus” z předchozí části, a tím se dokončovatelé díla řídili. Po tomto opakování přicházejí části Sanctus, Benedictus a Agnus Dei, z nichž abych tak řekl smrdí takový ten běžný klasicismus. Těžko říct, zda k nim skutečně Mozart zanechal nějaké pokyny, ale člověk znalý této celé historie má nepřekonatelný pocit, že asi spíš ne. V případě závěrečného Lux aeterna se Süssmayr rozhodl prostě zopakovat hudbu z Introitu a rovněž fugu z Offertoria. Působí to možná trochu líně, ale z pohledu relativně nezkušeného skladatele je to velmi racionální rozhodnutí. Kdo ví, třeba to bylo zběsilé řešení kvůli nedostatku času.

Hrabě von Walsegg nakonec toto dílo za své vydávat nemohl kvůli tomu, že bylo provedeno v rámci benefice pro Constanze Mozartovou. Díky tomu se popravdě ani nedovíme, zda to ve skutečnosti měl v úmyslu.

Credit: tento text by nevznikl bez inspirace epizodou Sticky Notes o Mozartově Requiem