Je potřeba nejprve zdůraznit, že takt vychází z metra, jiskry boží, dcery, již nám ráj dal sám.

Nejsem hudební historik a vlastně nevím zas tak moc o Beethovenově životě, ale jestli je nějaký aspekt jeho osobnosti z jeho hudby cítit, tak to, že se nebál troufnout si na nemyslitelné, rád byl průkopníkem a neodpustil si při tom vytvářet věci naprosto přitažené za vlasy. Dalo by se o něm distutovat dlouho, například mě vždy fascinovalo jaký trademarkový zvuk je dosud slyšet z jeho instrumentace a volby oblíbených harmonických motivů, že jsou to věci které si jiní skladatelé nedovolili opakovat a nechali je jen jemu.

Zde přináším 10 mých oblíbených momentů z jeho symfonické hudby – těch, které na mě zapůsobily nejvíc na zcela osobní úrovni.

1. Overtura Leonora č. 3: off-stage trumpeta hraje fanfáru po celoorchestrální gradaci. V moment fanfáry se orchestr zastaví a posluchač slyší jen fanfáru z dálky. Poprvé slyšeno na nahrávce, na které si dali velmi záležet, aby zvuk trumpety zněl z dálky. Tento prvek má svoje odůvodnění, protože odkazuje na moment v ději opery, nicméně později Beethoven dospěl k závěru, že tím zbytečně spoileruje a tak radši napsal další overturu (pro tuto operu už čtvrtou), a to Fidelio.
2. Overtura Coriolanus: Unisono rychlé osminky v cellech, violách, chvílemi i houslích. Na první moment poslechu triviální dramatický motiv, jenže on jaksi trvá, trvá, trvá a pořád trvá a během toho se neustále moduluje, chvílemi hrají jen osminky, chvílemi do nich pravidelně přizvukuje celý zbytek orchestru ve fortissimu, pak zase znějí samy. Když jsem to slyšel poprvé, říkal jsem si fujtajxl, to bych teda nechtěl hrát. Hrál jsem to pak jako první věc při nástupu do velkého orchestru, a zamiloval jsem si to.
3. Overtura Coriolanus: kulminační moment před posledním opakováním hlavního tématu a hudebně ztvárněnou smrtí. Orchestr dochází k naprostému dramatickému vypětí, na jeho vrcholu se vznáší dlouhé táhlé zlověstné tóny horen. Zatímco zbytek orchestru se k vrcholu dostal pomocí sečných ostrých motivů, horny zde zvukově “visí nad” tímto přízemním dramatem a vyjadřují emoci setkání s konečným osudem, moment naprosté prohry a nezvratného špatného osudu. Powerful stuff.
4. Přechod mezi 3. a 4. větou v 5. symfonii. Zatímco třetí i čtvrtá věta střídají dramatické a slavnostní motivy (akorát mají opačně nastaveno to co je hlavní a co vedlejší motiv), přechod mezi nimi je úplně z jiného světa. Tympány připomenou rytmus jednoho z motivů 3. věty, housle jeho melodii, ale už tiše a tajemně, až se postupně spolu se zbytkem orchestru propracují modulacemi k prudkému crescendu v tremollu, který vede nahoru směrem k hlavnímu slavnostnímu tématu 4. věty. Je to jako kdyby šel orchestr tajným tunelem.
5. Overtura Zasvěcení domu: slavnostní fanfára ukradená trumpetám fagoty. Celá tato overtura ve mně vyvolává spoustu nečekaných pocitů. Pomalý úvod strašně neochotně směřuje k hlavnímu slavnostnímu momentu, nejprve v dechové sekci, pak se dostaví i smyčce, pak se pořád někam graduje, je to moc hezké, a pak tu máme fanfáru trumpet. Je to takové barokní, načančané, a ve fanfáře nastává změna tempa, trumpety si jí odtroubí, a fagoty jako kdyby se na to nemohly koukat se rozhodnou celou skladbu v ten moment ukrást pro sebe a hrají naprosto nesmyslný běh, který trvá a trvá a trvá a nekončí. Pro hráče na fagot patrně noční můra, ale krom toho že hudba je velmi působivá je tenhle moment jako nějaký gag z Bugse Bunnyho.
6. Začátek 6. symfonie. Nejdřív jsem jí neměl rád, ale pak jsem se vám jednou tak strašně vožral, že jsem z toho měl kocovinu dva dny. Nějakým omylem jsem si pustil Pastorální symfonii a ten úvod najednou dával strašný smysl a uklidnil můj trpící organismus jako nikdy nic jiného. Začátek evokuje (ostatně to byl i záměr) průchod krásnou vesnickou krajinou, ale nejen to, je to jako byste viděli kopcovitý terén rozevírat se před vámi a neustále odhalovat další a další části krajiny, a celé to pořád trvá a trvá...
7. 9. symfonie, 4. věta – Celá 9. symfonie je šílenost a dal by se vytvořit podobný seznam jen z jejích momentů. Proto je její zmínka zde taková čestná a jedna věc za všechny: není těžké připustit si, že v téhle části skladby si pan skladatek z posluchačů naprosto nepokrytě utahuje. Taková ta scéna z Amadea, kdy Mozart pobaví okruh svých kumpánů tím, že zpoza cemballa vystrčí zadnici a udělá “PRRRRD”, akorát že to je starý pán a čtvrtá věta jeho deváté symfonie s plným obsazením orchestru, se smíšeným sborem a čtyřmi sólisty. Velké PRRD přichází každou chvíli. Pokud si vybavíte nejslavnější část skladby, kdy sbor komplet furiózně kdáká Schillerův text Ódy na radost, tušíte, že tomu předchází takový “fade up”, ale poslechněte si, co třeba předchází tomu fade-upu. Falešná kulminace s následným crescendem od nuly. Tenhle vtip se v závěru 9. symfonie opakuje vícekrát a člověk by skoro měl chuť za to toho dědulu trochu proplesknout (v dobrém).
8. 1. symfonie, začátek. Beethoven začal svojí legendární symfonickou pouť buřičským krokem. Zatímco 1. symfonie jako celek zní jako takový “lepší Haydn”, hned první dva akordy jsou, zjednodušeně řečeno, úplně blbě, a teprve až třetí zní jako že je v pořádku. Než jsem 1. symfonii hrál, byla to jediná věc, co jsem si z jejího poslechu pamatoval.
9. 7. symfonie, 1. věta. Po pomalém úvodu začně orchestr hrát dramatické stupnicové téma několikrát prokládané lyrickými pasážemi v dřevech. Celé se to opakuje do lehkého absurdna, ale dramatické téma zní tak trochu “až příliš” uspokojivě a zkušený posluchač Beethovena, kdyby to slyšel poprvé v životě, si řekne: “Co to ten blbec zase chystá”, jenže zkušený posluchač Beethovena samozřejmě má 7. symfonii mezi svými nejoblíbenějšími skladbami všech dob. Každopádně, ono to furt jede a jede, ale skladatel nás  strašně napíná, co že to vlastně nachystal. Furt nás napíná, až se nakonec uráčí a předvede nám nečekaně optimisticky znějící hudbu. Je to celé strašně nechutně uspokojivé.
10. 9. symfonie, 2 věta, Beethovenovo Scherzo. Ještě jedna zmínka o 9. symfonii, ale tentokrát kvůli jejímu přesahu a druhému životu. Je to ikonická Beethovenova hudba a geniální ve všech možných ohledech, ale o 70 let později se náš Toníček Dvořák rozhodl, že jí vzdá hold ve 3. větě své 9. symfonie (kterou ackschyually nepovažoval za devátou, ale to nechme být). Dvořákovo Scherzo začíná úplně stejně, ale při tom úplně jinak. Beethovenovy tympány ze Scherza Dvořák nahradí kontrabasovým “tududum tududum” a tak podobně.

S Eroikou ani Osmou na mě nechoďte, Egmont zamlčuji, Druhá a Čtvrtá, ty že existují? Chorální fantazii si klidně poslechněte, ale je to jen demo a navždy demem zůstane.